Nechceme se přeceňovat nebo vychloubat, ale po vydařené generální zkoušce jsme takový úspěch předpokládali.

Popravdě někteří z nás poněkud znejistěli, když viděli plný sál maminek, tatínků, babiček, dědečků, tet a strýců, ale po prvních několika slovech z nás nervozita spadla.

Nejprve vystoupili naši nejmladší kamarádi s pohádkou o neposlušném Budulínkovi. Že se nekázeň nevyplácí, neplatí jen v pohádkách, ale i v běžném životě. To dá přece rozum. 

Po písničce a krátkých básničkách přišla na řadu pohádka o Šípkové Růžence. Měli jsme štěstí, že kletba nepozvané sudičky z mokřin byla zmírněna věštbou poslední dobrosrdečné sudičky. Kdyby tomu tak nebylo, a kdyby se nenašel statečný princ, který byl ochoten riskovat svůj mladý život, byla by naše spolužačka navždy zakletá do říše snů. Díkybohu láska zvítězila!

Někdo je hubený, někdo štíhlý, někdo má od pánbíčka boky jako skříň. Tak to prostě je, a proto se život musí brát s humorem a prožít ho co nejlépe. O tom nás přesvědčily dívky při tanečním vystoupení, a že si svou chvilku na jevišti užily, jsme viděli na vlastní oči.

Celé naše vystoupení jsme zakončili mazurkou a polkou. A aby rodičům nebylo líto, že se nemohli zapojit, na úplný závěr jsme je slovy „smím prosit“ vlákali na parket.

Z reakce rodičů bylo patrné, že byli naším výkonem nadšeni. Hlasitý potlesk i pochvalné výkřiky zněly sálem. A to pro nás, i pro paní učitelky, byla ta nejlepší odměna.