Těch pár vloček, co u nás spadlo, by naši touhu po řádění na sněhu neuspokojilo, proto jsme se museli vydat výš.

A nejbližší možnost pořádného množství sněhu nabídla Železná Ruda. Nadšení z výletu jsme okořenili cestou vlakem a jízdou jedním z nejdelších železničních tunelů u nás.

Z vlaku jsme vystoupili až na konečné, abychom se co nejvíce přiblížili sjezdovce Samoty, v jejíž blízkosti jsme si vyhlédli louku, na které se dalo jezdit. Za dopravní prostředky jsme měli boby, lopaty (někdo i lžíce), pekáče i pytle. 

Kopec bylo třeba nejprve ujezdit, ale pak už to jezdilo jako na olympiádě. Styl jsme si vybrali každý podle svého gusta a jak kdo uměl. Když jsme chtěli odpočívat, stavěli jsme ze sněhu hory, tunely a hrady. Sílu nám k tomu dodávalo nekonečné množství řízků od maminek. Na závěr jsme se rychle občerstvili v cukrárně Charlotte a pak už na nás čekala jen cesta domů.

Sice nás mrzí, že musíme dojíždět za sněhem, ale dobrodružství ve vlaku za to stojí. Ačkoliv jsme se vyřádili dosyta, ještě bychom si chtěli sníh užít, a tak nám nezbyde než doufat, že se objeví i u nás.