Školní výlet na zříceninu hradu Přimda a do zámku v Boru byl naplánován se značným předstihem. Jediné, co ho mohlo znepříjemnit, byla nepřízeň počasí. Jak se ale říká, není špatné počasí, je jen špatně oblečený člověk. 

Přesto nás déšť, který neustával, ale naopak sílil, trochu vyvedl z míry. V pláštěnkách jsme nastupovali do autobusu a tajně jsme doufali, že se počasí umoudří. Po půl hodině jízdy byla naše přání vyslyšena, a když jsme vystupovali na parkovišti pod hradem, nespadla na nás ani kapka.

Svěží a plni sil, někteří i se středověkými zbraněmi, jsme stoupali do příkrého kopce. V našem čele kráčel pan Libor Marek, skvělý průvodce, jehož koníčkem je studium historie. A umí o ni zajímavě vyprávět. Ukázal nám nálezy, které se v prostorech bývalého hradu našly a v jeho režii jsme si zahráli pověst, která se k tomuto hradu váže. Herecké výkony našich protagonistů byly hodné herců Národního divadla. A když se hlavní postava, císařova dcera, v podání naší spolužačky chtěla vrhnout ze skály k nohám svého otce, protože nechtěl přát její lásce, všichni z nás si přáli, aby příběh měl šťastný konec. Kdo by také odolal zoufalému hlasu sličné dívky! Nakonec vzal císař uprchlíky na milost a my jsme naše herce odměnili bouřlivým potleskem.

Dozvěděli jsme se, že na nejstarším kamenném hradě byl uvězněn přemyslovský kníže Soběslav II. a pozdější král Přemysl Otakar II., a vyslechli jsme si i další tajuplné příběhy, kterými hrad přímo oplývá. Z nadmořské výšky 848 metrů jsme se pokochali pohledem na vrcholky šumavských kopců a na město ležící pod hradem, mohli jsme pozorovat i auta jezdící po dálnici D5, která se vine mezi kopci.

Po opečení špekáčků na zahradě pana Marka jsme se přemístili na zámek v Boru. Město převzalo zdevastovaný zámek v roce 1997 a do dneška trvá jeho rekonstrukce. Na zámku jsme obdivovali repliky dobových zbraní, které jsme si s největší opatrností mohli vzít do ruky, a nádherné šaty z období gotiky. Navštívili jsme hradní kapli, zámecké salónky a velký zámecký sál. Vystoupili jsme po 117 schodech na ochoz věže a samozřejmě za nastřádané peníze a kapesné jsme si nakoupili suvenýry, kterými jsme chtěli potěšit rodiče, prarodiče i sourozence.

Plni zážitků a v dobré náladě jsme se úderem 16. hodiny vydali k domovu.